ZE ŽIVOTA

Já vím, že jsem teprve na začátku, ale ráda bych svůj blog někam směřovala. Nechci tu mít jen povrchní blog o tom, co si na sebe vzít a nevzít. Hlavně taky protože sama bojuju s váhou a sebevědomím celý svůj život a vím, jak je ta cesta za novým já těžká. Já taky ještě nemám vyhráno a budu ráda, když na té cestě nebudu sama:-). Můžeme to brát jako můj 

deníček:-)) a třeba to někomu taky pomůže. 

Máte novou známost a všechno je zatím perfektní. Je tam jiskra, je vtipný, vše se zdá být, jak má. Tak proč to neposunout zase o level výš? Ale co když mě uvidí nahou a nebudu se mu líbit? Kdo tenhle pocit nezná?

Dnes ti to sluší! Ty jsi šikovná! Vážne? To si vymyslela ty? Ty jsi chytrá! Pochvaly... Umíme je přijímat? A umíte to i vracet zpátky? A hlavně, umíme se pochvalit sami sebe?

Nedávno jsem byla s kamarádkou na kafi a vyprávěla mi, jak už jí nebaví celý život někomu ustupovat a neříct svůj názor. Bylo to, jako když mi mluvila z duše. Proč to ale děláme? Ze strachu? Ze slušnosti? Nebo snad jen z nedostatku sebevědomí?

Člověk stále někde čte, jak se má mít rád sám sebe, jak ta a ta to udělala a jak je jí líp. No super, to bych taky chtěla. Ale jak to mám sakra udělat? To se jako probudím a řeknu si, jooo holka ode dneška se máš ráda. Tak takhle to nefunguje. Je to dlouhá cesta.