Rady jen na vyžádání, děkuji!

06.02.2019

Od první chvíle, kdy vykřičíte do světa, že čekáte dítě, tak to přijde. Rady! Tou chvílí má najednou každý pocit, že má patent na rozum a z Vás se stal opět nesvépravný jedinec. Lidi vám kecají do všeho a pořád. 

Ty jíš tatarku? To můžeš? To si chceš vážně pořídít takový kočárek? Měla bys kojit! Fakt chceš aby se jmenoval Jarmil? Zkazíš mu celý život. Tohle nekupuj, to nepotřebuješ. Mažeš si břicho? Měla by sis nechat říct, co to bude! Neměla bys tolik jíst! Nejíš málo? A takhle to jede a jede a už se to nikdy nezastaví.

Jakmile porodíte, nastává další kolo této zábavné hry kdo s koho. Nemá hlad? Nemá žízeň? Není mu zima? Není mu vedro? Neměla bys ho otočit? Nenechávej ho plakat? Nech ho vyřvat, pak usne! Nemá moc hraček? Tss monitor, takový věci, to za nás nebylo a taky jsme to zvládli. Člověk, aby se z toho zbláznil. A když se oboříte, ještě to schytáte. 

Moje maminka byla a je třeba v tomto hodně empatická a opravdu mi do toho nekecá. Ale když se zeptám, tak poradí a já si toho pak víc vážím a i se tím třeba i řídím. Vybavuju si jednu příhodu, kdy mi Maxík spal na balkóně v kočárku a já ho houpala. Máma se asi kousala do rtu, aby něco neřekla, ale pak už to nevydržela a říká, co to děláš? Já na to, že houpu, že to má rád. Mamka mi na to jen řekla: "noo, ušiješ si bič" a to bylo vše. A já jí za to byla pak hrozně vděčná, protože jsem pak nemusela drncat dvě hodiny každý den.  

Zvláštní kategorie rádců jsou bezdětní. Ty jsou zpravidla nejchytřejší a ty nás zpravidla nejvíc štvou. Já si moc dobře pamatuju, když jsem byla ještě bezdětná, jak jsem byla chytrá. Moje dítě se nebude vztekat, bude jíst co mu dám, žádný tablet u jídla, no to ani náhodou, já se mu budu přeci věnovat... A dnes? Vzteklejší dítě neznám! Nefunguje nic, domlouvání, obejmutí, křik, pláč (můj), odchod... NIC! V duchu se omlouvám všem matkám, které jsem za to v minulosti kritizovala a dnes když vidím vztekat se cizí dítě, mám z toho po pravdě trošku škodolibou radost, že jen já nemám vzteklýho parchanta. Jídlo je kapitola sama pro sebe, ač mu vařím, peču, podstrojuju jak anglikému králi, tak mi na to zvysoka kašle a neuděláš vůbec nic. No a tablety, to jsem porušila už dávno a jsem ráda za těch deset minut klidu, kdy se můžu v klidu najíst nebo si vypít kafe nebo jen čumět do internetu. Ano taková hrozná matka jsem!

Dnes se sama snažím řídit pravidlem, neraď ostatním, když budou chtít zeptají se. Ač si kolikrát koušu jazyk a nejradši bych něco řekla, tak si v duchu nafackuju a jedeme dál. Protože je jasný, že děláme chyby, ale to je přeci lidské a děláme je proto abychom se z nich poučili a příště to uděláme líp. Když si na nic nepřijdeme sami, tak se z nás stanou jen hloupé ovce, které poslouchají ostatní kolem sebe a přestaneme úplně používat vlastní instikt a rozum.

Já i věřím tomu, že to myslejí dobře, ti co nám radí, ale my jsme matky. My víme a když nevíme, tak se zeptáme. Já ráda vždycky říkám, hele už tady spolu nějaký ten pátek válčíme a zatím se mi nijak nerozbil, žije, dostane i najíst, tak to asi nedělám úplně blbě. Já vím, že je to občas těžké neříct svůj názor, ale zkuste nám dát prostor, třeba nám to trvá jen maličko dýl, než očekáváte a třeba se nakonec zeptáme sami. 


Matka Veronika:-)