Pochvala - tak prosté a tak opomíjené 

Dnes ti to sluší! Ty jsi šikovná! Vážne? To si vymyslela ty? Ty jsi chytrá! Pochvaly... Umíme je přijímat? A umíte to i vracet zpátky? A hlavně, umíme se pochvalit sami sebe?

V práci jsem měla kolegyni, která nám vyprávěla, že v její předchozí práci se každý týden sešli na poradě a chválili se přede všemi, co se jim povedlo. Nakonec si zatleskali. Hrozně jsem se tomu smála a pak ještě dlouho jsme vtipkovali a tleskali si za každou hloupost. Možná je to opravdu trošku moc, ale je to špatně? Kdo z nás není rád pochválen? Navíc to člověka motivuje k tomu makat víc a víc.

Salto za pochvalu?

Já pocházím z rodiny, kde se moc nechválilo. Promiň mami, tati, ale je to tak:-). Miluju Vás! Naopak když jsem něco provedla, tak to jsem dostala:-)). Celý svůj život se ale honím za pochvalou. Pořád jsem si v duchu říkala, že když udělám všechno tak, jak se očekává a možná i líp, tak mě pochválí. A já jsem přece ta hodná holčička. V tu chvíli mi takové věci samozřejmě nedocházely, ale dnes s odstupem času to vidím. Poslušná Verunka, která jen kýve, mlčí, je neustále upravená a bojí se říct svůj názor. Vybudovala jsem si v sobě hon na dokonalost. Chtěla jsem být ve všem perfektní, ale pořád se něco objevovalo, co mi to neumožňovalo. Ve škole to byla matika, pak začaly problémy s váhou. Ten, kdo někdy držel dietu, Vám může potvrdit ten pocit jaký máte, když zhubnete. Všichni Vás začnou chválit, jak Vám to najednou sluší, jak jste prokoukli. Nikdo neřekne, jeee ty jsi ale krásně přibrala, Tobě to tak sluší!:-)). Tyto chvály jsou strašně návykové, jsou motivační, ale zase to ve Vás zakoření myšlenku: "takže teď mi to sluší? Ale před tím, jsem byla ošklivá. Už nemůžu nikdy přibrat!" Ale přiberete a deprese jsou ještě horší... A kdo Vás v tu chvíli pochválí?

Stepfordská panička

Ve vztazích jsem to měla stejné. Neměla jsem partnera, který by mi řekl, jsi krásná, jsi šikovná, to se ti povedlo. Takže jsem makala zase o něco víc. No třeba když zhubnu a budu se víc o sebe starat, tak mě pochválí. Musím prostě být dokonalá! Musí být doma uklizeno, navaříno, tak je to přeci správně, ne? Ale nikdo to po mě nechtěl. To jsem si já vytvořila v hlavě a pak jsem byla naštvaná, že to nikdo neocení. Ocitla jsem se v začarovaném kole. Dnes se snažím s tím bojovat. Občas si připadám jako Monika z Přátel:-)). Nechám třeba nádobí ve dřezu a řeknu si až ráno, prostě na to nesáhneš!:-)

Když se už se té vysněné pochvaly dočkáme, umíme ji ale přijmout? Co řeknete, když Vám někdo poví, že Vám to sluší? Já vždycky odpověla něco jako: no jasně, sis nevzal/a brýle viď? Nebo jsem jen mávla rukou jako znak nesouhlasu. Takže i když jsem byla pochválená, tak jsem to stejně ani nepřijala, nepustila jsem to k sobě, protože jsem tomu sama nevěřila. Když se na mě někdo na ulici dívá, tak mě nikdy nenapadne, že by mi to mohlo slušet, moje první je, že se ohlížím, kde mám nějaký flek, nebo rozmazanou rťenku:-)).

Když pochvalu? Tak pro všechny!

Naučte se říkat na komplimenty prosté děkuji. A začněte tomu věřit. A chvalte se sami sebe. Mějte ze sebe radost. I z maličkostí, jako třeba že jste nespálili vajíčka:-), nebo zaplatili složenky včas:-). Nebojte se říct sami sobě, že Vám to sluší. Nemusíte to hlásat do světa, ale přiznejte to sobě a v duchu si řekněte, když ten pocit budete mít, že dneska Vám to sekne. Dneska by to prostě šlo:-))). A chvalte i ostatní. Sama mám pocit, že chválím málo a přitom co nás to stojí? Nic! Ale co to dokáže s člověkem udělat? Pár milých slůvek? Něco neuvěřitelného:-), najednou vidíte lidi kolem sebe rozkvést:-) a za to to stojí! Lusknutí pro mě a lusknutí pro Vás! 

P.S. Víte, že je mezinárodní den pochvaly? World Compliment Day připadá na 1.březen, dokonce má i svůj hashtag #ComplimentDay. Já bych to ale udělala celoročně! #pochvalanicnestoji