Nemiluju Tě, jsem na kluky!

Znáte ty příběhy, jsou spolu muž a žena, mají se rádi, vezmou se a po letech přijde muž, že se mu vlastně líbí kluci? Jak z hloupého filmu, že ano? Tak toho filmu já jsem byla jednou z hlavních aktérek...

Než se ale pustím do celého popisu, tak bych ráda podotkla, že to nepíšu za účelem komukoliv ublížit, pranýřovat nebo dělat ze sebe chudinku. Jsou to dnes čtyři roky a já to mám za sebou. Píšu to hlavně kvůli tomu, protože se tohle stává a bohužel se to stává často. Spousty párů žijí v takovém vztahu, jsou nešťastní, ale bojí se reakce okolí. Píšu to proto, kdyby tu byl někdo v podobné situaci, že život nekončí a je na nás si uvědomit, jak svůj život chceme prožít. Nedostaneme druhou šanci. A to platí na jakýkoliv nešťastný vztah. Vážně chcete promarnit svoje roky s někým, s kým vám není dobře?

Zpátky do minulosti

Chodili jsme spolu na základní školu do stejné třídy. Byli jsme kamarádi. Celou střední jsme se neviděli a po maturitě se náhodou potkali a přeskočila jiskra. Bylo nám spolu hezky. Nebyla to nijaká velká láska, vášeň (ani nemohla), ale já si prostě říkala, že takový je. Že to neumí dávat moc najevo. Když nad tím dnes přemýšlím, tak to mi chybělo celý vztah. Cítila jsem uvnitř sebe, že mi něco chybí, ale neuměla jsem to pojmenovat. Ten pocit, že jste žena, že jste chtěná, aktraktivní, že se mu líbíte. To mi scházelo. Pro kamarády jsme ale vypadali jako ideální pár. Po třech letech jsme se sestěhovali, po pěti letech přišla žádost o ruku. Rok na to se něco změnilo. Málo jsme spolu spali, byl nervozní, odtažitý, nemluvil, hádali jsme se. Pamatuju si to jako dnes. Byli jsme na dovolené a já už nevěděla, jak dál. Tak jsem začala útočit otázkama. Už se ti nelíbím? Nejsem pro tebe atraktivní? Máš někoho jiného? Nebo si snad na kluky? A on mlčel... to ticho nezapomenu. Zhroutil se mi svět, měli jsme před svatbou a najednou tohle. Představa, že o něj přijdu, že to řekneme přede všema. Strašně jsem se styděla. Stejně jsem tomu ale pořád nechtěla věřit, nemohla jsem. V hlavě jsem si to prostě nastavila, že to tak být nemůže. Domluvili jsme se, že spolu budeme a uvidíme, jak to bude. Já si to v hlavě tímto uzavřela, chce se mnou být, tak to nemůže být stoprocentně gay. Byla jsem jeho první a tak třeba on sám neví jistě, jsem si říkala.

A byla svatba

Vzali jsme se a já měla pocit, že je nám dobře. Bylo mezi námi ale pořád něco, ale nemluvili jsme o tom. Tři roky po svatbě to přišlo znovu, už jsem to na něm poznala a tušila jsem, co přijde. Já jsem akorát byla v období, kdy jsem strašně toužila po dítěti. Ve vzduchu visela otázka o rozchodu. Já moc dobře vím, jak to může vám teď připadat, bože proč se s ním nerozešla? To je přece jasný, že to nemůže klapat. Je úplně blbá? Ano, byla jsem! Věřte mi, že teď to vím taky a klepu si sama na čelo. Bohužel to všechno bylo ale ovlivněno více faktorema (neměla jsem se ráda, bála jsem se to říct doma, před kamarádama, hrozně jsem se styděla a navíc jsem ho pořád strašně milovala) to vše vedlo k tomu, že jsem mu i nabídla, že si každý budeme žít po svém ale vlastně spolu. Tak moc zoufalá jsem byla. Věděla jsem, že pro mě by to byl nešťastný život, že bych to neuměla oddělit a stejně bych jen seděla doma a čekala na něj. Řekla jsem mu, ať se rozhodne, jestli chce být se mnou. Že chci děti a nemám celý život a že to bude s ním nebo bez něj. Byl přelom roku 2014/2015 leden a řekl, že chce být se mnou. Duben 2015 jsem otěhotněla, můj táta byl akorát po vážné operaci a já byla strašně šťastná, že se vše vrací do normálu. Pak už si přesně nepamatuju ten časový sled, ale pamatuju si že bylo 9.7. (den před mýma narozeninama) vzal mě k terapeutce a tam se rozseklo, že je zamilovaný a že se mnou být nechce. Pak si ještě pamatuju, že jsem přišla druhý den do práce a přišla mi kytka od kamarádky z Londýna k narozeninám. Pamatuju si, jak jsem šla do kanceláře a hystericky tam brečela.

Smutná a těhotná

Bylo to opravdu strašný období. Nejhorší bylo, že jsem to nikomu neřekla, chtěla jsem jít s pravdou ven až se ten malý narodí, nechtěla jsem to s nikým řešit, neměla jsem na to sílu, měla jsem tak tak sílu na to se držet pohromadě. Doma jsme se pořád jen hádali, křičeli, brečeli. Bylo mi tak strašně smutno, ve chvíli, kdy by vás měl někdo pohladit, obejmout, pohladit bříško, já neměla nikoho, jen ten svůj těhotenský polštář. Můj exmanžel byl akorát šíleně zamilovaný a choval se jako totální hovado (jestli to čtěš, tak to tak prostě bylo, moje hormony a tvoje zamilovanost, to byla prostě vražedná kombinace...) tohle je věc, kterou mu nemůžu odpustit. Že je gay, za to nemůže, ale to jak moc mi ublížil a jak moc jsem si to těhotenství neužila, to mu nezapomenu. Nebylo to jednoduché ani pro jednoho z nás, ale dítě jsme si upekli spolu a tak to bylo na nás.

V osmém měsíci už to moje sestra (která o tom věděla) nevydržela a že musím s pravdou ven. Tak strašně jsem se bála reakce rodičů. Že pro ně budu zklamáním, že jsem selhala, že nejsem schopná mít perfektní rodinu. Nejvíc jsem je ale zklamala tím, že jsem jim to neřekla dřív. Ten pohled v jejich očích nezapomenu. A dnes už jako rodič to umím i pochopit. Ten pohled byl plný smutku z toho, že jejich dítě si procházelo něčím takovým a oni o tom neměli ani páru. Že to neviděli a že mi nemohli pomoct.

Zatracený hormony

Když se Maxík narodil, tak to pořád nebylo úplně v pořádku. Po šestinedělí jsem měla pocit, jak když mi někdo roztáhne záclony před očima a všechno jsem viděla jinak. Ty hormony jsou hrozný mrchy. S exmanželem to bylo jako na houpačce. Věděla jsem, že ale Maxe nechci trestat za to, co jeho tatínek vyvádí. Celou dobu jsem říkala, že chci, aby měl Max tátu a nedělala jsem a nedělám mu žádné problémy ho kdykoliv vidět. A upřímně ženy, které se takhle svým ex mstí nechápu.

Z období, kdy byl Maxík čerstvé miminko si taky vybavuju, jak mi jedna příbuzná řekla, že jsme Maxovi zkazili život, že to od nás bylo sobecký a že bude nešťastnej... Maxe miluju nejvíc na světě a udělala bych pro něj cokoliv jen, aby byl štastný a to je taky moje největší úzkost. Je dost šťastný? Ví, že ho tak miluju? Jsem mu dostatečně dobrou mámou? Má mě rád? Jakýkoliv jeho pláč beru jako své selhání...

A přišla nová láska

Když bylo Maxíkovi osm měsíců, tak jsem poznala svého současného přítele. Takže ty obavy, které jsem měla, že mě nikdo nebude chtít, že jsem ošklivá, stará navíc s dítětem, kdo by tohle chtěl? Se samozřejmě ukázaly jako hloupost. A všechny na to taky zapomeňte. Měla jsem několik schůzek, než jsem poznala mého Holanďana a psala jsem si s dost chlapama a ani jednomu nevadilo, že mám dítě!

A jak je to dnes? Myslím si, že Max je štastné dítě, má dva milující rodiče, kteří by za něj dýchali a navíc jednoho nevlastního tátu, který ho miluje, jako by byl jeho vlastní. S exmanželem vycházíme úplně v pohodě, probíráme spolu chlapi:-)), řešíme Maxíka a dokonce jsme všichni i s mým přítelem trávili společně Vánoce. S Maxíkem má nádherný vztah a je to opravdu skvělý táta. A já jsem ráda, že ho ve svém životě má.

Nikdy není pozdě

Pokud žijete v nešťastném vztahu, zkuste si váš život představit za dvacet let... Není v porovnání rok/dva kdy se budete dávat dohromady lepší než dvacet let smutku? Víte, já jsem dnes ráda, že se můj exmanžel zamiloval, protože já bych nikdy neměla odvahu to rozseknout a odejít a byla by ze mě nešťastná, zlá, zapšklá ženská. A když mě dneska potkáte, tak potkáte usměvavou, pohodovou holku. Život je opravdu strašně krátký na to, s ním mrhat. Na nás je si ho pořádně užít, ať jednou na smrtelný posteli ničeho nelitujeme. A já nelituju. Protože kdyby se tohle všechno nestalo, tak nemám Maxíka, Holanďana, holku s křivkama:-), otevřenější vztah s rodinou... Všechno má svůj důvod...

P.S. Pokud byste byli v podobné situaci třeba jako já, nebo o někom věděli a chtěli byste to s někým probrat. Klidně mi napište na email holkaskrivkama@gmail.com nebo na FB nebo Instagramu do soukromých zpráv. Nejste na to sami!

Veronika