Je špatné být trošku sobec?

Můžete říct o mě hodně věcí, ale rozhodně ne, že jsem sobec. Celý svůj život uposazuje sebe vůči ostatním. Někdy se jen bojím říct svůj názor, někdy ze slušnosti a z většiny chci jen udělat ostatním radost. 

Když se stanete matkou, tak ač jste byli doposud sobci, jde to všechno stranou. Jste unavená? Možná jste, ale už nemůžete prostě říct, hele prcku jdu se natáhnout a ty si tu hraj, to už prostě nejde. Max měl nedávno horečky, přemýšlela jsem, jestli si ho vezmu k sobě do postele abych ho měla pod kontrolou, nebo si lehnu k němu. Nakonec jsem u něj spala několik dní na zemi. Přítel mi říkal, přece nebudeš spát na zemi?! Ale já nad tím vůbec nepřemýšlela, tak to bylo podle mě správný, Maxík mě potřeboval u sebe. Tak se já nevyspím no. V tu chvíli byl můj odpočinek pro mě absolutně nepodstatný.

Když už se dal do kupy, oslavili jsme jeho narozeniny a pak jsem lehla já. Můj energetický zásobník najednou začal křičet o poplach. Byla jsem úplně vyšťavená, jak fyzicky tak psychicky. Abych to trošku objasnila. Když jsme se s bývalým manželem rozešli a já byla akorát těhotná, dala jsem si za úkol, že to bude šťastné dítě. Někteří mi totiž v těhotenství říkali, jak jsme mu s prominutím posrali život, že si jednou užije (víc o tom proč zase někdy jindy...) a já jsem mu tehdy slíbíla do toho bříška, že bude šťastný a že bude mít strašně milující mámu, která pro něj udělá všechno i kdyby se měla rozkrájet. A tak se to snažím dělat. Jenže pak je nemocný, nebo se mu něco nelíbí, pláče a já to dávám za vinu sobě, beru to jako své selhání. Pořád si říkám, co můžu udělat víc, kde mám mezery, co zanedbávám. V misi za šťastným dětstvím jsou samozřejmě krásné narozeniny a ty mu chci dopřát ať se děje, co se děje. Byla jsem sice unavená, ale musí mít krásný dort, tak jsem pekla do půlnoci dort, aby ho ten malej pacholek pak ani neochutnal:-). Den po narozeninách si vyzvedl Maxíka jeho tatínek. Byla jsem unavená, hladová:-), PMS a nejvíc ze všeho jsem chtěla být sama. Jen sama se sebou. Na nic nemyslet, s nikým nemluvit. Strašně jsem se ale styděla to říct nahlas. Přišlo mi to hrozně sobecké ode mě. Přítel chtěl něco podniknout a já chtěla být jen sama. Se přece musíš kousnout Veruno a zvládnout to. To je tvoje povinnost, tvoje role. Jsi máma, jsi partnerka, ty nemáš nárok na to být unavená.Tohle všechno mi lítalo hlavou. Zašli jsme na snídani a já celou dobu nad tím přemýšlela až jsem nakonec vyslovila to, co jsem opravdu chtěla. Já bych teď asi potřebovala být tak dvě hoďky jen sama se sebou, nevadilo by Ti to? A co mi řekl? Ani náhodou! Ty jsi ale sobec! Kecám:-)))). No samozřejmě, že mu to nevadilo, naopak.

Takže jsem si pak o tom dál přemýšlela a byla jsem ráda za svoji malou sobeckou chvilku. Co je vlastně špatného myslet taky na sebe a být trošku sobec? Dělá to z nás horší lidi? Nebo jsou to jen zažité předsudky? Nebo to z nás právě dělá lepší lidi, protože jsme víc odpočatí, více si sebe vážíme a pak zase můžeme i víc dávat? Co myslíte?

Veronika