Já se nebojím bubáků, já se bojím lidí!

Nedávno jsem byla s kamarádkou na kafi a vyprávěla mi, jak už jí nebaví celý život někomu ustupovat a neříct svůj názor. Bylo to, jako když mi mluvila z duše. Proč to ale děláme? Ze strachu? Ze slušnosti? Nebo snad jen z nedostatku sebevědomí?

Od malička jsem byla vedena k poslušnosti. U nás doma byl táta velký šéf a poslouchat se prostě muselo. Vždycky jsem byla hodná holka. Nijak jsem nevyčnívala, nechodila za školu, řeklo se buď doma v sedm a já byla. Rodičům se neodporovalo, ale mě to ani nikdy snad nenapadlo. Kamarádi se mi smějí, že největší rebélie je pro mě jít na přechodu na červenou:-))). Dodnes vyprávím úsměvnou historku z mého dětství. Mohlo mi být tak šest? Nevím přesně a máma mě nachytala, jak chci lézt na strom. Samozřejmě jsem dostala huláka a zákaz, že na strom už nikdy nesmím lézt. A já na něj opravdu už nikdy nevylezla. Dneska bych to už asi ani neuměla a asi stejně bych měla pocit, že dělám něco zakázaného:-)).

Buď hodná holka a mlč

Já si vždycky myslela, že je to u mě přehnananá slušnost, že nejsem schopná říct svůj názor. Mojí mamince jsem říkala, že nás vychovali přehnaně slušně:-). Ale kde je hranice mezi slušností a hloupostí? Byly časy, kdy jsem si objednala v restauraci pizzu, která mohla být fakt odporná a já neřekla nic! Ještě jsem jim pomalu poděkovala, že to byla nejlepší pizza, jakou jsem kdy měla:-))). A pak nastal ten vnitřní vztek sama na sebe. Proč si doprčic něco neřekla? Jsi nemožná! V hlavě mi potom jede scénář (ano scénář, protože já ve své fantazii nevedu monology ale rovnou dialogy a vím, co by mi řekli, že ano:-)) a jsem na sebe naštvaná víc a víc. Dnes si ale myslím, že je to strach a nedostatek sebevědomí. Strach z reakce toho druhého a že se nebudeme umět dostatečně obhájit. Já také vím, že nechci jít kolikrát do konfliktu, protože chci, aby mě měli rádi. Teď když to po sobě čtu, tak si připadám jak malá holčička. Když budeš hodná a poslušná, budou tě mít rádi. Ale vždyť je to blbost, ne? Sama si daleko víc vážím lidí, kteří dokáží projevit svůj názor a nejsou jen ovce. Jako já:-).

Nedávno jsem jela autem na Harfu, přijela jsem na parkoviště, našla místo, dala jsem blinkr a že si tam zacouvám. Přijela paní v protisměru a samozřejmě mi tam vjela. Já jsem vystoupila a zeptala se jí, proč si myslí, že tam asi stojím? Ona mi odvětila, že jsem neměla blinkr. No jasně a co to bliká za mýma zádama. Normálně, vycouvala a odjela!!! A já vítězoslavně zaparkovala na SVÉ místo. Harfou jsem se vznášela s takovou hrdostí sama na sebe, jako bych právě vyjednala světový mír:-)). Možná to pro někoho zní naprosto absurdně, ale pro mě to bylo něco! Já, která se bojí jen zvednout telefon a zavolat někam.

Kašlu na to, chci být šťastná

Vzorem je pro mě i můj přítel. On je teda občas až moc horká hlava. Ale když se mu něco nelíbí, tak to prostě řekne a kašle na to, co si o něm budou myslet. Snažím se to od něj trošku naučit. Ale pořád bojuji se svou zakořeněnou slušností a strachem. Má ale pravdu v tom, že jde přeci o nás. Nikdo jiný náš život nežije. My si ho žijeme a my si ho musíme udělat tak, abychom byli šťastní. Občas to sice znamená vylézt ze své ulity a vystoupit za komfortní zónu, ale ten výsledek stojí za to. Protože tím stoupnete na ceně. Ne u ostatních. U sebe! A to je mnohem důležitější! Budete se mít zase o trošku víc rádi, protože máte radost ze sebe, co jste dokázali.

Už nejsem ta ustrašená malá holčička. Jsem třicetiletá dospělá ženská, která je sama matkou a nemusím si nechat všechno líbít. A nikdo by to po nás ani neměl chtít. Pokud Vás mají ostatní rádi, budou Vás respektovat a bude jim záležet na Vašem názoru. A když to budou opravdoví přátelé řeknou Vám, že i plácáte nesmysl, ale naopak Vás zase v důležitou chvíli podpoří. Já jsem dřív chtěla být s každým za dobře, ale tak to nefunguje. Dnes se snažím obklopovat lidma, které mám ráda a u kterých vím, že to, co do toho vložím se mi zase vrátí zpátky.

Budu ráda za Vaše komentáře, buď na facebooku pod odkazem nebo na Instagramu pod poslední fotkou:-).