Héč! Já mám novou hračku!!

Nejnebezpečnějšími nemocemi srdce jsou vždy nenávist, závist a lakota - Pearl S. Buck.

Závist. Tak nehezká vlastnost a stejně jí má většina z nás. U nás v Čechách mi to přijde jako národní sport, který je v nás zakořeněný už z dob komunismu. Závidíme peníze, bydlení, partnery, oblečení, postavy, úspěch, zaměstnání, dovolené... Sociální sítě to ještě více umocňují, protože ukazují jen dokonalý svět. Nebyla jsem vždycky tak "uvědomělá". Záviděla jsem holkám z obálek, instagramu, které byly štíhlé. Říkala jsem si, že ony jsou opravdu šťastné. Viděla jsem nádhernou štíhlou holku a říkala si čůza jedna hubená, snad je aspoň blbá:-))). Dnes to ale všechno vidím trošku jinak. Vím, že sociální sítě jsou jen hra a z většiny neukazují realitu. Myslíme si, že ty lidi známe, když nám ukáží 20 vteřin z jejich života. Samozřejmě, že nám neukážou, že mají doma bordel, přítel je podvádí, tu bundu se nekoupily, ale dostaly, aby udělaly reklamu, že tu pizzu nesnědí, ale na fotku vypadá dobře, že mají stejné pochybnosti o sobě jako my ostatní.

Zasloužíš si to!

Nejvíc ale závidí ti, kteří jsou sami ve svém životě nespokojení. Nesnáší svůj život nebo své tělo a jsou tak plní negativní energie, že uráží ostatní. Dost často to vidíte právě na zmiňovaných sociálních sítích. Lidé získali anonymitu a nebojí se říkat věci, které by vám normálně do očí neřekli. Nevím jestli jste zaznamenali případ mladé boggerky Týnuš Třešničkové, která byla na dovolené v restauraci velice vážně popálená na celém těle a obličeji. Ty nechutné komentáře, které se objevily pod její poslední zveřejněnou fotkou mě doslova šokovaly. Lidé jí psali, že si to zaslouží a podobné věci... Bylo mi z toho až smutno. Jak můžeme být tak zlí? Tohle někomu přát? Kde se bere v nás ta nenávist? To je věc, kterou asi nikdy nepochopím...

Hlavně nepřiznat, že se mám dobře

Nedávno jsem se bavila s jednou mojí kamarádkou. Ptala jsem se, jak se má, jak se jí daří, co v práci. Odověděla, že se má moc dobře, ale že má v práci kolegyni a aby s ní mohla vydržet, občas si vymýšlí nějaké tragédie, protože kdyby jí jen povídala, jak se má dobře a jak se jí daří, tak by tam s ní nevydržela a že takhle jim to klape. Chapáte to??!! Já teda ne. Mám radost z cizího štěstí. Štěstí jen tak nezískáte, musíte na něm pracovat a musíte chtít vy. Nikdo jiný váš život nežije a tak je na vás, jak si ho zařídíte. A když se člověk odprostí od sledování sousedovic trávníků, zjistíte, že váš život je vlastně docela fajn:-). Víte co, já věřím v karmu, boží mlýny, na každou svini se vaří voda, nazývejme to každý jak chceme, ale princip je stejný. Jak se budete chovat k ostatním, tak se vám to vrátí. A zrovna tak je to s pozitivním přístupem. Když budete naprdělý, protivný, závistivý bručoun, tak se vám to zase bumerangem nějak vratí. Mám to ozkoušený, fakt:-). Protože když jste negativní, svět je hrozný, lidi jsou špatní, ale když změníte přístup, zjistíte, že je vlastně hezky na světě:-).

Zloba, závist, zášť jsou ubohé blbosti - Eva Holubová

Víte, co je ale smutné? Že jediní, kdo by si mohl dovolit závidět, jsou nemocní lidé.       Od těch ale většinou nic takového neuslyšíte. Můj přítel je diabetik. Cukrovkou trpí od osmi let. Za tu dobu, co jsme spolu jsem nikdy od něj neslyšela, že by záviděl zdravým lidem. Je rád za chvíle, kdy je mu dobře, protože ví, jak moc mizerně mu může být. Neplýtvá proto časem na nesmysly, jako patlat se v tom, kdo se má líp a kdo ne... je rád za to že žije a umí si život užívat. A co jiného než naše zdraví, láska a rodina je vlastně důležitější? To, že má vaše kamáradka zase novou kabelku, nebo si jede na dovolenou nebo sežere celý čokoládový dort a nepřibere:-)) neznamená, že se má líp než vy. Nevidíte jí do života. Zrovna tak jí může váš život připadat dokonalý. Neřešme proto ostatní. Žijme svůj život nejlíp, jak dokážeme. Buďme na sebe hodní a přejme si úspěch.

A zazvonil zvonec...

V pohádce Nesmrtelná teta, představovala Jiřina Bohdalová závist, která chtěla ovládnout celé království. Na konci se ale ukázalo, že tam, kde je láska a rozum závist nemá šanci. A tím bych to uzavřela:-).

Veronika