Chci cvičit z radosti, ne z nutnosti
Sportem ke zdraví. Sport by nás měl těšit a měl by nám přinášet jen to dobré. Já si s ním ale celé roky víceméně jen ubližovala.
Jako dítě jsem chodila na moderní gymnastiku pak do Sokola. S rodiči jsme každý rok jezdili lyžovat, takže bych řekla, že jsem ke sportu byla docela vedená. Že jsem byla možná trošku líná:-), je věc jiná:-)). S nástupem koloběhu ohledně diet jsem začala i sportovat stejně tak nárazově jako jsem držela diety. Protože každý "chytrý" časopis a trenér vám řeknou, že k dietě musíte přidat pohyb, jinak to prostě nejde! Tak jsem to i já tak dělala! Na tom není nic špatného, taky v tom zatím nevidíte problém? Problém je v mé posedlosti a honbou za tím být 100% ve všem, co dělám. Neumím jet na půl plynu. Buď do toho dávám všechno, nebo vůbec nic. Ještě pořád to možná nezní nijak blbě. Člověk si může říct, jo ta se umí hecnout. Když chceš něčeho dosáhnout, tak do toho přeci musíš dát všechno. Ale vážně musím?
Nemluv na mě, hubnu
Když jsem byla v hubnoucí fázi, ničím jiným jsem nežila. Jídlo? Řešila jsem v hlavě jen to. Dost jsem si vařila krabičky a když jsem pak šla do restaurace a nemohla jsem ovlivnit, co v tom jídle mám, měla jsem zkažený den. Panebože, co když je v té šťávě u masa mouka??!! Nebo nedej bože, když jsem si opravdu někde "zahřešila". Buď jsem si dala o to víc do těla nebo naopak jsem se na to vykašlala a řekla si, že to nemá cenu, že jsem slabá. S tréninkama to bylo to samé. Jeden čas jsem hodně cvičila doma, tenkrát jsem cvičila Insanity Workout. Kromě jednoho dne v týdnu se cvičí denně. Do toho jsem to prokládala ještě cvičením v posilovně. Pak jsme měli jet na víkend pryč a já věděla, že tam nemůžu cvičit!!! Hroutil se mi svět. Vážně! Já to přeci potřebuju odcvičit, protože jinak nezhubnu a nebudu dokonalá, jakou chci být.
Tyto fotografie jsou z roku 2013. Vypadám šťastně? Nejsem! Byla jsem v tu dobu akorát dva roky vdaná, toužila jsem po miminku ale manželství stálo za prd. Řešení? Musím zhubnout a být dokonalá pro manžela, pak bude vše, jak má být. Cvičila jsem denně, někdy i dvakrát denně, na mrtvý tah jsem zvedala 70kg, jídlo jsem měla totálně pod kontrolou, ale můj život stál totálně za... Nejen kvůli manželské krizi, ale i kvůli mé posedlosti jídlem a cvičením. Kamarádka mě pozvala na skleničku a já přepočítávala kalorie v každém nápoji. Nemůžu si dát vodu? No to budu vypadat za krávu... Takovou společnost, to chceš...
Ještě si oběhnu byt dokola a sednu si
Tento kolotoč se stále opakoval. Naposledy to přišlo nedávno, to už jsem měla Maxíka. Opět jsem cvičila doma, tentokrát Jillian (modří vědí). Ta se cvičí denně. S prckem to moc nešlo, takže jsem vždycky čekala až půjde spinkat a pak jsem si to odcvičila. Nastaly pak dny, kdy se mi malý v noci budil, přes den byl slušně řečeno na pěst a já neměla vůbec náladu ani chuť cvičit. Ale já musela! Neměla jsem splněno! Nosila jsem akorát chytré hodinky a já prostě potřebovala splnit ty kolečka o pohybu, která jsem si nastavila. 10 tisíc kroků denně? Kolikrát jsem ještě večer doma chodila po bytě, abych splnila úkol. Maxík už spal a já si konečně mohla sednout a dát nohy nahoru a stejně jsem plašila po bytě dokud mi nepíplo: "Máte splněno". A když jsem NÁHODOU nesplnila kolečka, měla jsem depresi, výčitky a nebyla se mnou žádná řeč. Tak co? Je tohle ještě pořád normální? Sport se pak stal nutností, ne radostí.
Co se změnilo?
Hodně mi pomohla Janina z projektu Cukr free. V jednom z insta stories povídala o tom, jak cvičila jen, aby zhubla. Bylo to, jako když mi mluví z duše. Říkala, jak zahodila všechny krokoměry a další vymoženosti a že si jde jen tak zaběhat. Jen z radosti. A to se právě teď učím. Necvičím proto, abych zhubla, ale proto že chci. Že mám lepší náladu a že mě nebolí záda, že mám lepší kondičku a nejsem tolik unavená. Další věc, kterou tato chytrá žena řekla na jejím kurzu a co mi změnilo život je, že nás ničí náš perfekcionalismus. Je v pořádku jet třeba na 70%. A tohle když tam řekla, tak jsem si řekla, sakra to jsem přesně já! Honba za dokonalostí ale vlastně proč? Dělá mě to šťastnou? NE! Takže stejně, jako si dávám úkoly ohledně sebevědomí, dávám si takové malé úkoly ohledně cvičení. Necvičím denně a jsem s tím v pohodě. Mám někdy i období, kdy se prostě nedokopu vůbec a je to v pořádku. Jsme lidé, ne stroje. Každý máme své životy, trápení, radosti, rodiny a zájmy, nemůžeme se všemu věnovat na 100%, to bychom se z toho zbláznili. Tak až uvidíte zase ty instagramové krásky, které vypadají tak šťastně, tak se jen zamyslete, jestli to tak opravdu je a když uvidíte ty fitness holky, uvědomte si, kolik je za tím dřiny a peněz. Žena, která chodí normálně do práce, stará se o rodinu, domácnost, těžko bude po nocích ještě lítat po fitkách. Cvičte proto, že chcete, ne musíte. Jezte zdravě kvůli Vašemu zdraví a abyste se citíli dobře, ne kvůli ostatním. Mějte se rádi. Jste krásní! Nezapomeňte na to.
Veronika